Nicméně jak už to bývá, hodně se mluví a málo koná. Jakmile se začalo blížit plánování další akce tohoto typu, řady zájemců řídly a v moment, kdy byl termín pevně zakotven v našich kalendářích, zůstala jen stará garda věrných, tedy já a Scuri. Zatímco loni byly karty rozdány přibližně stejně, letos se jazýček výhodových vah značně vychýlil ve prospěch Scuriho. Před nedávnem si zakoupil nový péřový spacák a už během týdne před samotnou akcí s radostí sledoval, jak rtuť teploměru padá dolů do hlubin ledových.
Se sněhem jsme si nedělali žádné obavy. Kalamita po celé republice jasně ukazovala, že pár centimetrů by se mohlo i na Sněžce najít. Z Prahy jsme tradičně vyjížděli okolo čtvrt na deset a pokles teplot v průběhu jízdy na dálnici dostával Scuriho do takřka euforického stavu. Mně samotnému už tak veselo nebylo. Vlastním sice spacák s hodnotou high komfort -12°C, ale přece jenom duté vlákno a peří jsou naprosto odlišné věci. Pokud je na dálnici -14°, kolik asi bude ve výšce 1602 metrů ? Po loňské zkušenosti jsme s sebou vezli i sněžnice, které nám minule tolik chyběly. Cesta nebyla nikterak příznivá a tak jsme do Pece pod Sněžkou dorazili až okolo půl dvanácté v noci. Teploměr dole na parkovišti ukazoval 6,5°C. Scuri se zklamaně dotazoval na smysl celé akce v tomhle „teple“, ale už jsme tu, tak co ? Zhruba deset minut před půlnocí jsme rozsvítili čelové svítilny a odvážně se pustili do nekonečného stoupání lesem na Růžohorky. Cesta byla vyšlapaná denními turisty a tak se kroky bořily jen minimálně a bylo možné celkem pohodlně stoupat vzhůru. Kousek před boudami na Růžohorkách jsme nastoupali nad nízkou oblačnost a nad hlavami se nám rozzářily hvězdy v takové intenzitě a počtu, kterou je možné vidět jen na horách. Zároveň s tím také citelně přituhlo a Scuri si začal mnout své doposud nezmrzlé ruce.
Na stoupání samotné jsem si obul sněžnice, i když to nebylo nezbytně nutné. Ale nesu je s sebou, mám je doma opřené o skříň přes rok a ještě jsem na nich nestál ! Zarputile jsem se sunul na plastových ploutvích směrem k vrcholu, přestože jsem si nebyl jejich přínosem k jistotě a pohodlnosti vůbec jistý.
Konečná stanice lanovky nás přivítala se zhasnutým reflektorem, což znamenalo, že na večerních snímcích webkamery nebudeme tentokrát vidět. Čas dosažení vrcholu byl 2:03 ráno. Výstup tedy trval lehce pod dvě a čtvrt hodiny. Místo na přespání máme již tradičně vybrané – na plošince schované za polskou chatou.
V ten moment, kdy nám spadly batohy ze zad, začal závod s časem. Tuhle chvíli nenávidím ze všecho nejvíc, protože během ní vymrznete víc, než za celý výstup. Zpocené oblečení je potřeba vyměnit za suché a převlékat se v desetistupňovém mrazu není nic příjemného. Pokud by někoho zajímala moje noční garderoba, pak vězte, že jsem spal ve dvou jitexových tričkách a dvou mikrofleecových mikinách. Na nohách samozřejmě dvoje ponožky.
Noc byla překvapivě bezproblémová. Tedy pokud mluvíme o chladu. Ten jsem prakticky necítil vůbec. Spací pytel Husky Annapurna mě opravdu překvapil, i když jsem zpočátku nevěřil hodnotám, které výrobce uvádí. Větším problémem byl hrb, který byl pod mojí karimatkou, ale jak si kdo ustele, tak si lehne, takže jsem se během noci několikrát probudil a pak zoufale hledal polohu, ve které pohoří pod mojí izolační podložkou nebude cítit. Bezvýsledně !
Nastavený budík ohlásil sedmou ranní, zakončiv tak čtyři a půl hodiny našeho přerušovaného spánku. Scuri měl v noci prý naprosto stejný problém. O zimě ve svém spacáku nemohl vědět ani náhodou. Musím podotknout, že rána, kdy nesvítí slunce, jsou opravdu líná a chladná. Ani jednomu z nás se nechtělo z vytopeného spacáku do ostrého ranního mrazu. Ale přece jenom je pracovní den a v poledne bychom měli být zpět v Praze. S pomalu vycházejícím sluncem rostla I naše odvaha vylézt z bivaků. Nevím jak to děláme, ale když spíme nahoře, tak je vždycky fantastický východ slunce. Nízká oblačnost vytvořila moře pod Sněžkou a vycházející slunce barevně osvětlovalo jeho vlny, ze kterých misty vystupovaly okolní vrcholy. Pohled na vrchol Černé Hory s vysílačem mi připomínal majáky Maine, stojící opuštěně v Atlantiku.
Tentokrát nás webkamera neměla problem zabrat a tak jsme opětně mohli ukázat, že za A žijeme a za B jsme opravdu tam, kde jsme. To jen pro případ, kdyby snad někdo pochyboval. Sestup bývá ve znamení eufórie a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Za necelou hodinu a půl jsme stáli na parkovišti v Peci pod Sněžkou a skládali do auta batohy. Mýtus zůstal mýtem, Sněžka Sněžkou. Uvidíme příští zimu
Nicméně jak už to bývá, hodně se mluví a málo koná. Jakmile se začalo blížit plánování další akce tohoto typu, řady zájemců řídly a v moment, kdy byl termín pevně zakotven v našich kalendářích, zůstala jen stará garda věrných, tedy já a Scuri.
Zatímco loni byly karty rozdány přibližně stejně, letos se jazýček výhodových vah značně vychýlil ve prospěch Scuriho. Před nedávnem si zakoupil nový péřový spacák a už během týdne před samotnou akcí s radostí sledoval, jak rtuť teploměru padá dolů do hlubin ledových.
Se sněhem jsme si nedělali žádné obavy. Kalamita po celé republice jasně ukazovala, že pár centimetrů by se mohlo i na Sněžce najít. Z Prahy jsme tradičně vyjížděli okolo čtvrt na deset a pokles teplot v průběhu jízdy na dálnici dostával Scuriho do takřka euforického stavu. Mně samotnému už tak veselo nebylo. Vlastním sice spacák s hodnotou high komfort -12°C, ale přece jenom duté vlákno a peří jsou naprosto odlišné věci. Pokud je na dálnici -14°, kolik asi bude ve výšce 1602 metrů ? Po loňské zkušenosti jsme s sebou vezli i sněžnice, které nám minule tolik chyběly. Cesta nebyla nikterak příznivá a tak jsme do Pece pod Sněžkou dorazili až okolo půl dvanácté v noci. Teploměr dole na parkovišti ukazoval 6,5°C. Scuri se zklamaně dotazoval na smysl celé akce v tomhle „teple“, ale už jsme tu, tak co ? Zhruba deset minut před půlnocí jsme rozsvítili čelové svítilny a odvážně se pustili do nekonečného stoupání lesem na Růžohorky. Cesta byla vyšlapaná denními turisty a tak se kroky bořily jen minimálně a bylo možné celkem pohodlně stoupat vzhůru. Kousek před boudami na Růžohorkách jsme nastoupali nad nízkou oblačnost a nad hlavami se nám rozzářily hvězdy v takové intenzitě a počtu, kterou je možné vidět jen na horách. Zároveň s tím také citelně přituhlo a Scuri si začal mnout své doposud nezmrzlé ruce.
Na stoupání samotné jsem si obul sněžnice, i když to nebylo nezbytně nutné. Ale nesu je s sebou, mám je doma opřené o skříň přes rok a ještě jsem na nich nestál ! Zarputile jsem se sunul na plastových ploutvích směrem k vrcholu, přestože jsem si nebyl jejich přínosem k jistotě a pohodlnosti vůbec jistý.
Konečná stanice lanovky nás přivítala se zhasnutým reflektorem, což znamenalo, že na večerních snímcích webkamery nebudeme tentokrát vidět. Čas dosažení vrcholu byl 2:03 ráno. Výstup tedy trval lehce pod dvě a čtvrt hodiny. Místo na přespání máme již tradičně vybrané – na plošince schované za polskou chatou.
V ten moment, kdy nám spadly batohy ze zad, začal závod s časem. Tuhle chvíli nenávidím ze všecho nejvíc, protože během ní vymrznete víc, než za celý výstup. Zpocené oblečení je potřeba vyměnit za suché a převlékat se v desetistupňovém mrazu není nic příjemného. Pokud by někoho zajímala moje noční garderoba, pak vězte, že jsem spal ve dvou jitexových tričkách a dvou mikrofleecových mikinách. Na nohách samozřejmě dvoje ponožky.
Noc byla překvapivě bezproblémová. Tedy pokud mluvíme o chladu. Ten jsem prakticky necítil vůbec. Spací pytel Husky Annapurna mě opravdu překvapil, i když jsem zpočátku nevěřil hodnotám, které výrobce uvádí. Větším problémem byl hrb, který byl pod mojí karimatkou, ale jak si kdo ustele, tak si lehne, takže jsem se během noci několikrát probudil a pak zoufale hledal polohu, ve které pohoří pod mojí izolační podložkou nebude cítit. Bezvýsledně !
Nastavený budík ohlásil sedmou ranní, zakončiv tak čtyři a půl hodiny našeho přerušovaného spánku. Scuri měl v noci prý naprosto stejný problém. O zimě ve svém spacáku nemohl vědět ani náhodou. Musím podotknout, že rána, kdy nesvítí slunce, jsou opravdu líná a chladná. Ani jednomu z nás se nechtělo z vytopeného spacáku do ostrého ranního mrazu. Ale přece jenom je pracovní den a v poledne bychom měli být zpět v Praze. S pomalu vycházejícím sluncem rostla I naše odvaha vylézt z bivaků. Nevím jak to děláme, ale když spíme nahoře, tak je vždycky fantastický východ slunce. Nízká oblačnost vytvořila moře pod Sněžkou a vycházející slunce barevně osvětlovalo jeho vlny, ze kterých misty vystupovaly okolní vrcholy. Pohled na vrchol Černé Hory s vysílačem mi připomínal majáky Maine, stojící opuštěně v Atlantiku.
Tentokrát nás webkamera neměla problem zabrat a tak jsme opětně mohli ukázat, že za A žijeme a za B jsme opravdu tam, kde jsme. To jen pro případ, kdyby snad někdo pochyboval. Sestup bývá ve znamení eufórie a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Za necelou hodinu a půl jsme stáli na parkovišti v Peci pod Sněžkou a skládali do auta batohy. Mýtus zůstal mýtem, Sněžka Sněžkou. Uvidíme příští zimu.